Můj příběh

Každý z nás někdy hledal pevný bod a stabilitu, které se mohl chytit. A já hledala dlouho...

Bylo mi jedenáct, když se kolem mě vše začalo měnit. Druhý stupeň základní školy už nebyl o bezstarostném dětství. Byl to svět „dospělých dětí“. Holky kolem mě se začaly měnit v ženy a doma atmosféra mezi rodiči jen houstla. Neměla jsem zkrátka kontrolu nad ničím, co se kolem mě dělo. Měla jsem pocit, že mě nikdo opravdu nevidí, že nejsem dost důležitá. Cítila jsem se sama uprostřed chaosu a napětí, bez opory, pochopení a bez lásky. A tak jsem se začala obracet k jídlu.

Začalo to nenápadně. Nejprve posedlost zdravým jídlem, pak vegetariánství, veganství, omezování potravin přešlo v omezování porcí až v anorexii, bulimii, záchvatovité přejídání a dodržvání nejrůznějších diet. Upadla jsem do kolotoče diet, ze kterého nešlo vystoupit.
V hlavě se mi usídlil hlas, který mě ovládal, a který se mnou zůstal po mnoho let. Byl to můj největší přítel a zároveň můj nejhorší nepřítel. Chválil mě za hladovění, dodržování extrémních diet či tvrdé cvičení a trestal za každý „prohřešek“, ba dokonce odpočinek. Nikdy nebyl spokojený.

Vím, jaké to je, když...

… máte strach z jídla.
… sníte něco „zakázaného“ a cítíte se, jako kdyby se měl zbořit svět.
… vás hlas v hlavě neustále kritizuje a nikdy není spokojený.
… snažíte se zapadnout mezi ostatní, ale zjišťujete, že je to úplně jiný svět, než ten, co žijete uvnitř sebe vy.

Mé problémy s jídlem mě dovedly ke studiu výživy. Pamatuju si to nadšení, že budu konečně vědět, jak na stravu! jsem pochopit, co se děje v mém těle, proč si ho ničím a jak mu můžu pomoci. Studium výživy mě fascinovalo – především biochemie, která mi začala spoustu odkrývat. Škola mi dávala odpovědi, ale pouze na některé otázky. Zkrátka, nestačilo mi to. Poračovala jsem v samostudiu – absolvovala jsem řadu výživových kurzů, přečetla desítky knih a studií.

Během studií jsem dále bojovala se svými démony. V uších stále slyšela našeptávání, co můžu a co nesmím. Točila jsem se v kruhu ortorexie, anorexie a záchvatovitého přejídání. Trénovala jsem do vyčerpání, protože jen sport mi nabízel útočiště a svobodu a já se toho nemohla nabažit. Byla to moje každodenní terapie. Byla to přílěžitost, kdy se čas kolem mě zastavil, hlas v hlavě se ztišil a já mohla dýchat a slyšet své skutečné já.

Během těchto dob jsem zažívala i období, kdy jsem si několikát myslela, že jsem "vyléčená". Ale pak se přihodila nějaké stresová událost, která mě vrátila do starých kolejí.

Vím, jaké to je, když...

… vstáváte ve tři ráno, abyste si před prací/školou stihli zaběhat.
… trénujete, i přestože vaše tělo volá po odpočinku.
… se cítíte provinile, když vynecháte jediný trénink.

Ke skutečnému uzdravení mě přivedlo něco úplně jiného, než bych čekala. Něco, o čem nás nutriční terapeuty ve škole neučili:-) A tím bylo přijetí sebe sama.

Když jsem se přestěhovala do Mexika, začala jsem se více zabývat tím, co bylo skutečnou příčinou mého trápení. Poruchy příjmu potravy a extrémní cvičení byly jen symptomem. Skutečný problém byla potlačená sebeláska, potřeba jistoty, neustálý tlak na dokonalost a pocit, že nejsem dost dobrá. Motorem všecho byla má hypersensitivita. Mexiko mi otevřelo dveře k novému pohledu na život i na sebe samu. Zúčastnila jsem se řady ceremonií, obklopila se inspirativními lidmi, kteří nesoudí, ale naslouchají, a začala žít více přítomným okamžikem. Dost bylo myšlenek na minulost a dost je strachování se o budoucnost, která ještě ani nenastala.

Vím, jaké to je, když...

… vidíte své úspěchy jako samozřejmost, ale své chyby zvětšujete do obrovských rozměrů.
… vaše sebepřijetí závisí na tom, co si o vás myslí ostatní.
… máte pocit, že chyba vás definuje daleko více než všechno to, co se vám povedlo.

Mimochodem, mé otázky týkající se výživy našly své odpovědi během mého doktorského studia, kdy jsem objevila práci Dr. Westona A. Price. Ponořila se hlouběji do principů evoluční stravy, učila se od Petera Attii a dodělávala si řadu dalších výživových i nevýživových kurzů. Jako začínající vědkyně jsem díky vlastním výzkumům získala hluboký vhled do jejich praktické stránky a naučila se tak i lépe hodnotit výživové studie, a také se zbavila určité naivity.

Dnes jsem vděčná za svou cestu, protože mě formovala v člověka, kterým jsem dnes. Poznala jsem výživu nejen teoreticky, ale i prakticky – ze strany člověka a jeho vztahu k jídlu i ze strany sportovce, který prahne po lepším a lepším výkonu.